Léta se vlekoucí diskusi o přeložitelnosti a nepřeložitelnosti, o možnostech překladatele a překladu, lze zjednodušeně charakterizovat asi takto: Zastánci teze nepřeložitelnosti tvrdí, že když se slovo v jednom jazyce nekryje se slovem v druhém jazyce, tím méně se mohou krýt kombinace slov, obrazy, pocity vyjadřované jazykem. Když neexistuje přímý vztah mezi prvky dvou systémů, musí docházet k rozporům, které jsou tím větší, čím větší počet prvků vstupuje do vzájemného spojení. Tento analytický přístup se dívá na informaci, na obsah sdělení, jako na výpověď sestavenou z určitého množství základních prvků. Převést výpověď do jiného jazyka pak znamená lineárně reprodukovat soubor prvků, z kterých se skládá.
Překladatelský optimismus
Překladatelský optimismus, tedy přesvědčení o tom, že překlad je v zásadě možný, se zakládá na pojetí jazyka jako nositele informace o mimojazykové skutečnosti. Obsah jazykového výroku lze podle tohoto názoru poznat a ověřit. Proto je možné vyjádřit ho i jinou formou, resp. prostředky jiného jazyka.
Nositelem informace je sdělení jako celek. Jazykové prostředky všech rovin – od fonologické až po syntaktickou a stylistickou – slouží k zakódování informace. Cílem překladu je reprodukovat nikoli jazykové prostředky, ale informaci, kterou vyjadřují, nikoli konstitutivní prvky, nýbrž funkci sdělení.
Rozšířené chápání kompetencí překladatele
Kvalitativní posun v metodologii překladu znamenalo rozšíření pojmu překladatelovy jazykové kompetence na komunikační translační kompetenci. Věda o překladu překročila hranice pouhého analyzování výchozího a cílového textu a jejich porovnávání a začala se zabývat překladem jako komplexním jednáním zasazeným do komunikační situace. Významná úloha nyní připadla mezikulturnímu aspektu vztahu mezi autorem originálu a adresátem překladu. Překladatelova pravomoc i odpovědnost se zvýšily. Nestačí už, aby ovládal dva či více jazykových a komunikačních systémů, nýbrž musí mít ještě další specifické znalosti a schopnosti.
Principiální přeložitelnost
V této souvislosti je pro teorii a praxi překladu zajímavý a užitečný pojem principiální přeložitelnosti. Objevuje se ve filozofii jazyka už od osvícenství. Většina stoupenců principiální přeložitelnosti vztahuje platnost teze pouze na dílčí jazykovou oblast, na jazyk ve funkci denotativní, zobrazovací. Tak i Roman Jakobson[1] konstatuje, že každá kognitivní zkušenost a její klasifikace může být vyjádřena v každém existujícím jazyce.
Axiomy vyjádřitelnosti a přeložitelnosti v kognitivní oblasti lze označit jako základní principy jazyka, jako „jazykovou univerzalitu“, z níž v teorii i praxi vyplývá, že denotativní ekvivalence lze dosáhnout různými metodami, za určitých okolností i jazykově neekonomickým způsobem, jakým je například opis. Z heterogenity fenoménu jazyka však vyplývají také konotativní hodnoty týkající se stylových rovin a dalších stylistických dimenzí jazyka. I ve sféře konotací je při překladu nutné hierarchizovat na úrovni textu jejich textovou, tedy také překladatelskou, relevantnost.
Systémy konotativních hodnot jsou stylotvorné a v různých jazycích se od sebe navzájem liší. Z této skutečnosti vyplývá problematika přeložitelnosti stylistických kvalit, která staví před překladatele úkol realizovat na úrovni textu v cílovém jazyce stylistické možnosti fungující jako konotativní ekvivalenty. Rozhodování o nich závisí jednak na možnostech, které jsou v cílovém jazyce k dispozici, jednak na hierarchii ekvivalenčních požadavků, kterou si překladatel pro překlad daného textu stanovil. Analýza a zhodnocení této hierarchie a naplnění stanovených požadavků jsou úkolem kritika překladu.
(ifv)
[1] Linguistics and Poetics, in: Style in Language, vyd. Thomas Sebeok. Cambridge 1960