Překlad je dnes charakterizován většinou jako reprodukčně modifikační akt, přičemž modifikace představuje různé posuny vyvolané přechodem originálu do jiné komunikační situace. Podstatou je mezijazykový a mezikulturní převod, při němž není možné opomenout relevantní vnitrotextová a vnětextová hlediska. K tomu přistupují sociálněhistorická podmíněnost překladu a překladatelské konvence jako faktory proměňující se v závislosti na dobových a místních okolnostech.
Proměnlivost překladatelských metod
Přibližování se originálu nebo oddalování se od něj jsou dvě základní možnosti, s nimiž překladatel pracuje. Jediný správný, "absolutní", překlad neexistuje, různá řešení svědčí o existenci invariantní složky originálu a jsou výsledkem proměnlivosti překladatelských metod a požadavků příslušných epoch. V tomto smyslu je pak překlad chápán jako varianta v poměru k invariantu, tedy originálu.
Autor se textem obrací na příjemce příslušného jazyka svého kulturního společenství, originál tedy funguje v jeho komunikačních souvislostech. Výchozím textem se stává až v kontextu překladu, výjimkou jsou texty psané pro příjemce jiného jazykového společenství. To znamená, že text je přijímán na pozadí určitých norem tvořících horizont očekávání. Texty různých žánrů jsou různou měrou nastaveny na normy čtenářského očekávání. Ale tyto normy očekávání nejsou identické ani u všech příjemců jednoho jazyka, proto se porozumění významu a smyslu textu liší i v rámci jedné jazykové a kulturní komunity.
Kontext příjemce překladu
Pro situaci v překladatelském procesu je charakteristické, že se podmínky příjemců textu v cílovém jazyce liší od podmínek příjemců textu ve výchozím jazyce.
Překlad přichází nejen do odlišného jazykového kontextu, ale stojí i v jiném textovém univerzu než výchozí text, je recipován v jiné sociokulturní situaci. Z toho vyplývají odlišné obecné i individuální předpoklady rozumění textu a nutnost například explicitně uvést skutečnosti, které nemusí být ve výchozím textu přímo vyjádřeny, protože patří k samozřejmostem životní praxe v příslušném komunikačním kontextu.
Asociace, které text ve výchozí kultuře vyvolává, se mohou v překladu ztratit, protože v cílové kultuře pro ně nejsou dány asociační předpoklady. Překladatel, který je příjemcem výchozího textu, proto musí být zároveň i příjemcem cílové kultury, aby mohl splnit svůj úkol, to jest sehrát roli zprostředkovatele mezi autorem originálu a čtenářem překladu. Funkční přístup k překladu má k dispozici metody a postupy, s jejichž pomocí lze vytvořit překlad na různých stupních adekvátnosti a rovinách ekvivalence.
(ifv)